Píšu, protože se nudím. Není to ten druh nudy, který vás donutí si kousat nehty a lamentovat nad vlastním životem. Spíš ta nuda, co vás chytí, když před ní na chvíli přestanete zběsile ujíždět a věci okolo vás konečně doženou.
Tichá nuda, ze který občas krystalizujou nápady, a občas taky jenom další nuda. Chodím po ulicích Prahy jako papírová panenka, co se sama vystřihla z leporela a teď už nepatří tam ani zpátky. Snažím se vzpomenout, jaký to bylo, mít hlavu na jednom místě a nesnažit se chytat stíny toho, co se děje někde jinde. Kdekoliv jste, vždycky vám něco utíká, tisíc dalších paralelních možností, pro který jste se nerozhodli, anebo třeba jo, ale protekly vám mezi prsty.
“No jasně, to je úplně normální,” řekl k tomu věcným hlasem Kristián, když jsme se procházeli večerní Letnou a pod nohama nám svítila Praha. Bavili jsme se zrovna o tom, jak se od sebe lidi postupem času vzdalují a odcizují se sobě navzájem, a Kristiána to nerozhodilo ani v nejmenším. Občas mě napadá, že to jsem já, kdo je z nás dvou mladší – a ne o čtyři dny, ale o čtyřicet let.
“Asi je to tím, že jsme s těma lidma kdysi řešili ty samý věci, a teď už je neřešíme,” pokrčil Kristián rameny “anebo spíš jednou zjistíme, že jsme tenkrát všichni řešili to samý, ale neuměli jsme si to říct.”
Dneska jsem šla po nádraží a dívala se, jak chodci okolo jdou, každý svým tempem, kulhavě, lehce, uchvátaně, s očima nepřítomně skenujícíma okolí. V Praze všichni někam chodí, každý svým tempem za svým vlastním cílem, a občas se z toho leporela někdo vystříhne a zbyde po něm prázdná díra. (Možná si to taky jenom namlouvám a prostě po něm nezbyde nic.)
Přesně tak jsem si to kdysi přála, vytrhnout se z kontextu. Postupem času jsem zjistila, že je to mnohem snazší, než bych bývala čekala.
A že daleko těžší je nalepit se zpátky.
