Three Bestselling Books & My Thoughts on Them

0803-2018-030620728690168710.jpg

Aged ten, I was a proud bookworm. Nothing and nobody could stop me from reading: I burrowed into heaps of books and didn’t come out until I was seventeen. Since then, a lot has changed. I did a great job of overthinking, over-analyzing and  thoroughly ruining every single book I got my hands on. It’s hard to say whether it served my academic purposes or not. Sure thing is, it didn’t bring much inspiration into my life. When 2018 began, I found myself  on a blank sheet where even the simplest tasks like magazine articles seemed to be too hard to tackle.

Patience and consistency appeared to be the best medicine available. So I read – I read for the sake of reading itself, then for the books and eventually, for myself.  There is no lesson to be learned in this short story. Frankly, I’m not even sure I learned anything myself. What I’m writing about right now are simply three books – with no hidden undertone, no sophistication or sarcasm. Just a few thoughts and carefully formulated opinions. I no longer want to read in order to pass a judgment or talk more. I want to read more in order to see more; and maybe, to fill the blank sheet with lines.

Když mi bylo asi tak deset let, četla jsem tolik, že se mi hlava napěchovaná písmenky málem utrhla. Dioptrie se mi znásobily ne jednou, ale skoro třikrát, a dětské oddělení městské knihovny jsem zhltla celé i s knihovnicí. 

Ty doby už jsou ale tytam. Za poslední roky jsem ve škole preparovala písmenko po písmenku, rozebírala holý význam slov až do absurdního nesmyslna a někde mezi tím vším se dočista ztratila moje chuť číst. Ve finále už jsem nebyla schopná přelouskat ani článek v časopise: po první větě moje hlava odplula kamsi do apatického neznáma, odkud mě nevytrhl ani žádný z oblíbených autorů, od Munro až po Woolfovou. Tak se tak nějak stalo, že jsem se na prahu 2018 ocitla zavalená hromadou zaprášených knih, o jejichž obsahu jsem neměla sebemenší ponětí. Sama sobě jsem rezolutně naordinovala léčbu: stránku po stránce se stávat lepším čtenářem, ne jenom číst, ale taky vidět, přemýšlet, vnímat. Prokousala jsem se prvníma pár titulama, spíš ze setrvačnosti než z čehokoliv jinýho, abych byla upřímná.  Pokračovala jsem dál a najednou to přišlo – jako když v košíku s broskvema konečně najdete tu jednu opravdu zralou, zakousnete se a po prstech vám kape šťáva. A tak jsem zas začala číst. 

Knížky, o kterých píšu dneska, nemají vůbec nic společnýho. Možná vás napadne, že se mezi řádky skrývá nějaká sofistikovaná souvislost, ale můžu vás ujistit, že tak tomu vůbec není. Samotný autoři spolu taky nesouvisí, a ani si nejsem jistá, jestli by spolu vůbec souviset chtěli – Kundera a Rupi Kaur? Nemyslím si. A Elena Ferrante… bůhví, kdo Ferrante vůbec je

Šlo mi vlastně jen o to, co jsem popisovala před chvílí – prostě číst a vnímat. Udělat si názor, který se neschovává za recenze nebo žebříčky bestsellerů, nahmatat to, co mi konkrétní kniha přinesla do života. Případně, pokud mám opravdu štěstí, si olíznout trochu šťávy z prstů.

0803-2018-030520727702859335.jpg

Rupi Kaur – The Sun and Her Flowers

Týhle knize se podařilo nacpat úplně všude. Není zas tak těžký si domyslet, proč vlastně. The Sun and Her Flowers je sice básnická sbírka, ale zároveň žádný Baudelaire. Básně jsou to krátký, některý čítají sotva dvě věty, a dost často se nabízí otázka: stačí k psaní poezie jenom napsat odstavec a rozředit ho po třech slovech do několika řádků?

Nevím.

Rupi Kaur už vydala jednu knížku, která vás na instagramu mohla minout jen stěží. Jmenuje se Milk and Honey  a narozdíl od téhle má jasnou myšlenku: je totiž o rozchodech. Četla jsem ji taky a dávala mi trochu větší smysl. Byla trochu patetická, trochu smutná, trochu melodramatická – přesně jako většina rozchodů samotných. Pokud toužíte po poezii, nad kterou si nemusíte moc lámat hlavu a naopak ji můžete snadno vztáhnout na sebe samotný, tak by Milk and Honey mohla být dobrá volba. The Sun and Her Flowers mi připadá jako její nedodělaná verze.

Rupi Kaur managed to turn both of her two books into an instagram boom. If I however had to choose between Milk and Honey (2014) or The Sun and Her Flowers (2017), I’d always opt for the first one. Milk and Honey introduces a clear concept – it’s a book about break-ups and as such, it’s melodramatic, pathetic, a bit silly and sad. The Sun and Her Flowers however fails to live up to the expectations. The concept of the book is messy and  it’s hard to grasp the overall thought. (Or: Was there any concept in the first place?) Despite its huge commercial success, I’d be hesitant to recommend this book over Milk and Honey, which – in my opinion – is an example of a commercial, mainstream poetry done well.

0803-2018-030720729592379647.jpg

 

Elena Ferrante – The Neapolitan Novels

I read this book literally from cover to cover. All of the three volumes that have been translated yet. Needless to say,  I read them with an obsessive excitement. The Neapolitan Novels are bestsellers in the best sense of the word: catchy, bittersweet, smart. Also, they offer a very true and intimate analysis of a female friendship.The fourth and final volume should be in stores any time soon and I honestly can’t wait – which is something that hasn’t happened to me since the Harry Potter era.

K Eleně Ferrante jsem se dostala už asi před dvěma lety, když vyšel první díl tetralogie: Geniální přítelkyně. Nemůžu k tomu říct nic jinýho, než že jsem přečetla dosavadní tři díly se skoro fanatickou rychlostí. Elena Ferrante – ať už se za tím pseudonymem skrývá kdokoliv – napsala bestseller v tom nejlepším slova smyslu: svižný, ale zároveň chytrý, napínavý, ale pořád ještě ne povrchní. Je to jedna z nejvěrohodnějších sond do holčičího přátelství, co jsem kdy četla. Překlad posledního dílu je už na cestě a já jsem zvědavá, jak celá sága skončí. Slibný se mi zdá už jenom to, že série zřejmě fakt skončí čtvrtým dílem, žádný nekonečný natahování příběhu jako žvýkačky. No, tak uvidíme!

0803-2018-030420726577339544.jpg

 

Milan Kundera – Kniha smíchu a zapomnění/ Le Livre du rire et de l’oubli/ The Book of Laughter and Forgetting

 

Milan Kundera is a true Czech phenomenon, even though half of his readership would probably disagree and Kundera considers himself to be a French. Everybody seems to have an opinion on the books he’s written and the things he might have done. I, however, would prefer to remain ambivalent for a little while. There aren’t too many books, which make you genuinely contemplate literature, life or relationships – and Kundera, whatever literary techniques he employs, can achieve that. That alone is worth a recommendation, if I’m entitled to give any:)

Tohle je novinka – ne-novinka. Vyšla teď, napsaná byla ale už v roce 1978, a podle poslední recenze, kterou jsem na ni četla, nám tu chyběla jako mezistupeň mezi Nesnesitelnou lehkostí a předchozíma Kunderovýma dílama. Jenomže já s Kunderou teprve začínám a nechce se mi přidávat ani do jednoho z názorových táborů, co se okolo jeho knih vytvořily. Lidí, kteří Kunderu považují za mistra české prózy a jedno z největších jmen naší literatury,  je dost, pak je tu ale taky hodně těch, pro které Kundera ztělesňuje vykalkulovaný techniky a rádoby vysokou literaturu. Já jsem zatím přečetla jen Směšné lásky,  Nesnesitelnou lehkost bytí a právě teď i Nesmrtelnost. Jestli to stačí na to, abych měla na Kunderu jasný názor, si netroufám tvrdit. Vlastně bych ho ale ráda ještě chvíli četla bez názoru. A prostě jen přemýšlela nad tím, co se snaží říct, ať už to jsou vykonstruované lži a nebo naopak esence literatury. Málokterá kniha mě totiž nad tím donutí vůbec uvažovat.

 

 

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s