Složit hlavu v oblacích

Processed with VSCOcam with f2 preset

Poslední dva roky mě udržovaly konstantně na cestě. V každý z ložnic, kde jsem přespávala, číhal v rohu černý kufr a odpočítával hodiny do dalšího odjezdu. Dobíhání vlaků a autobusů, noční večeření suchý quinoi z krabičky, madlo kufru slepený izolepou.
Věčně na cestě a přitom jsem se nikdy nepohnula z místa.

Pokaždý jsem se snažila utrhnout kousek Prahy a nacpat si ho s sebou do zavazadla, ale když jsem o pár týdnů později odjížděla z Berlína, byla jsem jako svoje vlastní kopie ve světě za zrcadlem, která se jen protentokrát pohybuje proti směru hodinových ručiček. Moje vztahy se skládaly z konstantního loučení a vzteklý frustrace, že se nemůžu roztrhnout a být všude naráz.
Nejdřív jsem si připadala děsně důležitě, že tak hrozně cestuju, jenomže je to vůbec cestování, když jenom naprázdno šlapete vodu?
Z týhle etapy mi zbyly především kruhy pod očima a taky spousta lidí, s jejichž životama jsem už nezvládla držet tempo. Neustálým pohybem jsem se zpomalila do absurdní slow motion, co doběhla teprve teď.
Teď, kdy bydlím ve Švédsku a dobrý tři měsíce se nepohnu z místa.
Stěhování sem vedlo přes dvě letiště a jedno nádraží. A taky dva kufry a jeden batoh, co mi málem utrhl rameno – jenomže ten pocit znavenýho, zpocenýho cynismu se protentokrát nedostavil. Místo něj se zčistajasna vynořila moje stará cestovní horečka a já si uvědomila, že k tomu chladnýmu otupění se už nechci vracet.
Protože já miluju letiště, vlaky, balení na poslední chvíli, kafe do ruky a pozorování davu; miluju, že kromě bodu A a destinace B je ještě místo C, které leží někde mezi a ve kterém se schovává esence cestování samotnýho.
Nějak už neaspiruju na to, být jedním z těch cool lidí, pro který je přepínání mezi zeměma a kontinentama součástí rutiny a tak nějak egal. Jsem moc vyexcitovaná na to, abych byla cool.
Hrozně se mi líbí dívat se na uspěchaný lidi a domýšlet si jejich příběhy.
Protože na letišti má každý nějaký příběh. 
Baví mě myšlenka, že po vzlítnutí váš žaludek zůstane ještě chvíli na zemi.
A fakt, že na pár hodin mezi přistáníma můžete zavřít oči a složit hlavu někde v oblacích, mi připadá naprosto fascinující.
Mám ráda Čechy, co pořád bezelstně tleskají pilotům na konci letu. Ačkoliv se jedná o jednu z nejbizarnějších kapitol českýho folkloru, nikdy ve mně neevokovala provinčnost, naopak mě pokaždý dojme.
Pamatuju si chvíle, kdy bych se já sama nejradši samým rozrušením protleskala od gatu až k odběru zavazadel.
Na letištích se odehrávala spousta z mých důležitých životních přeletů.
Processed with VSCOcam with f2 preset
Jako třeba můj první let vůbec, kdy jsem ve čtyřech letech cestovala s babičkou do Řecka a celou cestu mi babička podstrkovala bonbóny proti zalíhání uší.
Anebo moje cesta do Stockholmu, kdy jsem v osmnácti letech poprvý letěla sama na nový, cizí místo a byla sama na sebe zvědavá, jak dospělá už asi jsem.
(Nápověda: ani po třech dalších letech na světě furt moc ne)
Taky když jsem před rokem letěla z Amsterdamu do Berlína, jela z letiště rovnou na první přednášku novýho semestru, nohy měla namožený z půlmaratonu a někdy mezitím mi došlo, že z Berlína se stává můj domov.
A taky ty bezejmenný letiště a nádraží příštího roku, který skrývají odpověď na otázku, kam se vůbec vydám, až skončím školu.
Nemůžu se dočkat, až poprvý vyměním tenhle kontinent za jinej, až zjistím, proč jsou všichni tak zoufalý z jetlagů, až budu v duchu neslyšně tleskat pilotovi někde nahoře mezi mrakama.
Prozatím je ale moje cestování pořád v bodě A, se kterým se ještě nechci loučit.
A tak jsem poprvý vzala svůj černý kufr a odtáhla ho z ložnice pryč.

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s